Dvě lásky
Mám dvě zkušenosti s chozením. V prvním případě jsem k celé záležitosti přistupovala podobně jako většina mých vrstevníků, druhý vztah se rozvíjel na základě Božích principů. Oba zážitky mají velmi málo společného a naopak v nich vystopuješ velmi mnoho odlišností.
Mojí první láskou byl David. Již v dětství se stal křesťanem a on i jeho rodina přispěli k tomu, že jsem se také obrátila. V našem vztahu byly správné jenom dvě věci: oba jsme věřili v Ježíše Krista a on byl chlapec a já děvče.
Úhelným kamenem našeho vzájemného vztahu byla fyzická přitažlovost, takže jsem se během své pětileté známosti octli několikrát "nahoře" a několikrát "dole", což bylo způsobeno žárlivostí a sobectvím. Kdybychom na sebe nebyli tak citově vazaní, jistě bychom se rozešli už dříve. Necítili jsem se dobře spolu, ale ani jeden bez druhého. Znala jsem Davida tak dlouho, že když jsem musela čelit realitě ukončení našeho vztahu, připadalo mi, že jsme se rozvedli nebo že David zemřel.Tím pro mně skončila první kapitola života.
Aniž bych hledala nějaký nový vztah, dohodla jsem se s jedním svým spolupracovníkem, že mne bude vozit do zaměstnání. A tak jsem s Pavlem trávila každý den 40min v jeho autě. Snažila jsem se udržovat běžnou konverzaci, ale po dvou týdnech jsem dospěla k závěru, že jsem buď já nudný patron, nebo on samotář.
Nicméně jednou jsem utrousila poznámku o tenise, což ho zaujalo natolik, že nebyl k zastavení. Úplně mě vyvedl z míry, když se začal ptát, jakou mám raketu, kterým úderům dávám přednost, takže jsem si začala vymýšlet.Přitom jsem tenisovou raketu nikdy ani v ruce nedržela!
Až když jsem vystoupila z vozu, mi došlo,že jsem vlastně lhala a že mu budu muset druhého dne říct pravdu. Moje přiznání kupodivu spíše prolomilo ledy, a tak jsme celé léto během 40min cesty vzájemě poznávali.
Od té doby jsem strávili celé hodiny v osobních rozhovorech nebo jsme si posílali zvukové dopisy, když nás dělila velika vzdalenost. Díky tomu, že jsme spolu sexuálně nežili (nechyběla však fyzická přitažlivost) , jsme mohli poznat i cíle, sny i rodinné prostředí toho druhého. Měla jsem pocit, že ve skutečnosti znám Pavla lépe než kteréhokoli jiného chlapce ať křesťana či nekřesťana, protože jsem se toho tolik dozvěděla o jeho celé osobnosti. Převládal ve mně pocit úcty, který nakonec vyústil v pravou lásku.
Svět téměř nezná tento druh lásky, která říká " Já tě dobře znám tvé silné stránky i slabiny a takového tě přijímám". Když jsme se po roce vzali, byli jsme přesvědčeni, že nám Pán Bůh daroval ty společně strávené chvíle a že náš vzájemný vztah je jeho dílem. Teprve po svatbě to všechno dokážu plně docenit...